Bhútán, malé království uprostřed Himalájí, je proslulý nejen unikátním přístupem ke štěstí, ale také svou nedostupností. Cestování v této zemi je občas náročné, někdy nebezpečné, ale rozhodně nezapomenutelné. Co dělá Bhútán jedinečným místem na Zemi a proč jsou místní cesty tak dobrodružné?

Místo HDP dávají Bhútánci přednost hrubému národnímu štěstí (GNH: Gross National Happiness), jsou tak inspirací mnoha dalším státům. Ve svém šťastném opojení chtějí ale zůstat za každou cenu a to, co by mohlo onu pověstnou radost a jedinečnou kulturu narušit, je velký příval turistů. Proto tato země reguluje množství cizinců v zemi pomocí vysokých poplatku, každý musí zaplatit minimálně 250 USD na den. Zároveň je možné se zde pohybovat pouze s průvodcem zprostředkovaným cestovní kanceláří. Alternativou je získat vízum jako výzkumník, rodinný příslušník apod. V mém případě se jednalo o semestrální studijní výzkumný pobyt.

NEZAPOMENUTELNÝ LET

Samotná cesta do Bhútánu není úplně jednoduchá, nejprve bylo třeba přesvědčit personál na vídeňském letišti, že je dobrý nápad mi vydat letenku. Nechtěli mě pustit do letadla do Dílí, protože jsem neměla víza, která tam sice nejsou při transferu potřeba, ale pro batohy se člověk nedostane. Musel se tak najít někdo z letištního personálu, kdo mi sám přenese batoh v Dílí do správného letadla do Bhútánu. Asi po hodině čekání a přemlouvání jsem dostala ve Vídni povolení ke vstupu do letadla. Bylo to na vlastní riziko, že v případě zpoždění letadel zůstanu trčet v Dílí v transferu bez zavazadel a bez víz.

Let z Dílí do bhútánského Para je velký zážitek s výhledem na nejvyšší vrcholy světa, snad jen při přistání mezi horami se trochu zvedá žaludek. Letiště je laděno do bhútánského stylu s mnoha ornamenty na zdech. Všechny turisty před letištěm vyzvedávají domluvení průvodci z cestovních kanceláří a odvážejí soukromými auty do hotelů. Ve větších městech jezdí „shared taxi“, do kterého se vždy nacpe co největší počet Bhútánců, aby ušetřili. Tento způsob dopravy jsem využila i já.

Půjčení auta je v Bhútánu nemyslitelné. Jediná možnost je sehnat si vozidlo od místního kamaráda, což jsem jednou udělala. Řídila jsem tak trochu načerno, protože mezinárodní řidičské průkazy do této země neexistují. Na levostranný provoz jsem si za volantem zvykala pomalu, i když jsem byla na silnici sama. Další otázka při jízdě je, jak moc je řidič dobrý ve slalomu mezi milionem děr.

KDYŽ DO TRONgSY, TAK S POMERANČEM

Hlavním úkolem pro mě bylo přesunout se ze západu z hlavního města Thimpu na univerzitu, která se nachází u Trongsy ve středu Bhútánu. Místa jsou od sebe vzdálená asi 150 kilometrů, ale cesta trvá zhruba 10 hodin. Mezi městy jezdí autobusy, rozhodla jsem se tedy zvolit tento způsob dopravy. To jsem ale ještě netušila, jak moc dobrodružné to bude od samého začátku, kdy jsem se vydala koupit jízdenku.

„Dobrý den, jednou do Trongsy na zítřek,“ požádala jsem u skoro rozpadlého okénka místní autobusové pokladny.

„Bohužel, lístky jsou na zítra vyprodané,“ politovala mě mladá slečna. „Dobře, já tam ale potřebuji dorazit. Kdy jede další spoj?“ nenechala jsme se odbýt.

„To nevím, běžte na přepážku číslo čtyři.“

„Ale já tam nikoho nevidím a to jsou dvě hodiny odpoledne.“

„V tom případě musíte počkat přes víkend do pondělí.“

Toho jsem se lekla: „V pondělí mám být už ve škole, tohle musím nějak vyřešit.“

„Dobře, tak si vezměte tady pomeranč,“ podala mi pokladní cenu útěchy.

Daná slečna mě po třech hodinách vystopovala nějakým záhadným způsobem ve městě a šťastně mi podávala lístek, který kdesi sehnala.

CESTA AUTOBUSEM

Téměř pravěký autobus vyrážel z polorozpadlého nádraží brzy ráno a byl přecpaný Indy a Bhútánci. Zavazadla se nedávají dovnitř, ale uvazují se na střechu. Desetihodinová jízda blátivými, nezpevněnými cestami nad srázy, kde hrozí sesuvy půdy, je vskutku unikátní. Chvíli jsem přemýšlela, že se asi bojím, ale pak mi to začalo připadat vlastně normální. Dalo se zvyknout jak na mnohahodinový třes, tak na situace, kdy jelo naproti auto nebo náklaďák a já z okénka pozorovala jen prázdný prostor a zkoumala hloubku rokle pod sebou.

Z Trongsy na univerzitu, nacházející se v lese, už žádný autobus nejel a musela jsem si sehnat taxi. Je to 20 kilometrů a jede se „pouhou“ hodinu. Problém je v tom, že se cesta otevírá jenom dvakrát denně kvůli stavebním pracím a odklízení sesuvů půdy. Jestli mi trasa do Trongsy připadala vcelku dobrodružná, tak v závěru se mi začaly potit ruce a úsměv se vytratil. To jsem ještě nevěděla, že tu pojedu další dny potmě, a každý týden dokonce několikrát, protože centrum dění je v Trongse a ne v lese. Na tuto cestu jsem si za celou dobu mého pobytu nezvykla.

ÚSMĚV NAD ZLATO

Při objevování zapomenutých částí Bhútánu jsem používala taxi nebo stopovala. Bhútánci jsou moc milí lidi, ráda jsem si s nimi povídala, taxikáři to zřejmě ocenili, protože jsem byla jednou pozvaná na oběd a jindy jela čtyři hodiny zadarmo. Stopování je celkem rychlý počin, když ovšem jede zrovna auto. Nejsou zvyklí, že by nějaký domorodec dělal něco podobného, zastavuje skoro každý, protože jsou zvědaví. Dokázala jsem se například nasoukat pod střechu dodávky na pytle rýže, ale bylo to tak nepohodlné, že jsem vystoupila asi v polovině plánované cesty. Díky tomuto stylu cestování jsem získala spoustu kamarádů a dozvěděla se zajímavé věci o Bhútáncích, které se v žádném průvodci nedočtete.

Kategorie: Štěstí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *