Dvě tváře štěstí
Obsah
Když 4. bhútánský král přišel v 80. letech s myšlenkou Hrubého národního štěstí (GNH) jakožto potvrzení důležitosti spokojenosti obyvatel, asi vůbec netušil, jaký to bude mít obrovský dopad na všechny aspekty spojené s tímto královstvím o pár desítek let později. Mimochodem, jde také o velmi dobrý marketingový tah. Sama jsem poprvé slyšela o Bhútánu na vysoké škole v hodině pozitivní psychologie. „Ona vážně na světě existuje země štěstí. To je naprosto báječné a musím tam jet. Hned!“ napadalo mě. Než jsem se do Bhútánu dostala, trvalo to nakonec o dost déle, ale za to jsem tam nebyla jen na skok. Strávila jsem tam devět měsíců, přišlo mi to dost intenzivní (rozhodně ne pouze růžové) a změnilo mi to život. Toto malé himalájské království je čarovná země a ať už se štěstí vezme z jakéhokoliv pohledu, infikování bhútánským virem je vysoce nakažlivé.
Jaká je podstata?
V Zemi Hřmícího Draka, jak se Bhútánu přezdívá, jsem prováděla výzkum štěstí a spirituality v souvislosti s jinými vybranými zeměmi, jako je například Česká republika a Norsko. Studie je určena pro mou doktorskou práci v oboru psychologie. Pro zjišťování spokojenosti a víry jsem používala polostrukturované rozhovory. Zaměřovala jsem se na starší populaci, ale rozhodla jsem se i pro mladší obyvatele, kteří mi sloužili jako kontrolní skupina.
Na začátku jsem měla spoustu otázek. Proč je u mladých Bhútánců v módě sebevražda? Vymyslel si bhútánský král Gross National Happiness, aby pomohl marketingu a popularitě své země nebo to byla opravdu reflexe spokojenosti obyvatel? Proč jsou v Bhútánu všichni tak milí, a když člověk potřebuje vyřídit formality s vízy či„route permitem“, může běhat dokola někdy i nekonečno světelných let? Proč se turistům v Bhútánu ukazují pouze pozlátka? Zemi jsem poznala z rubu i líce a na některé otázky jsem našla, snad správné, odpovědi.
Sebevraždy v zemi štěstí
„20% našich studentů spáchá sebevraždu,“ sdělila mi americká učitelka Leslie žijící v Bhútánu. Probírali jsme zážitky z Bhútánu a zkušenosti s místními lidmi při obědě v jedné z mála restaurací evropského typu, do které chodí pouze expati, protože jídlo je tam na Bhútánce málo pálivé.
„To si pětina mladých lidí vezme dobrovolně život? To snad není možné!“ kroutila jsem hlavou nad neočekávanou zprávou.
„Někteří také berou drogy a mají problémy s alkoholem,“ dodala.
Zarazilo mě to. Když jsem se v rozhovorech dotazovala starších lidí na jejich štěstí, všichni svorně tvrdili, že jsou spokojení a že nejlepší moment z každého dne jsou modlitby a meditace. Idyla.
„Mladí moc nejsou věřící, spíš se bojí démonů, školy a rodičů. Často se zabijí z nešťastné lásky nebo z velkého stresu ze zkoušek nebo tlaku přísných rodičů“ pokračovala Leslie. „Je to možná i móda, vidí, že se jim zabil kamarád, tak proč by svoje problémy nemohli vyřešit stejně jako on,“ dodala.
Taky prý chybí v Bhútánu psychologové. Starší lidé mají Buddhu, ale mladší bývají ztraceni někde mezi tlakem západního světa a starobylými tradicemi. Leslie mě ale upozornila, že věci, které mi pověděla, nemůže zobecnit, protože se údaje týkají hlavně fakulty, na které v Bhútánu už druhým rokem učí.
Oběd skončil, ale já jsem stále přemýšlela nad tím, co jsem se dozvěděla. Už podle prvního dojmu mi přišli Bhútánci moc milí a opravdu šťastní, a to jak staří, tak mladí. Nepotkala jsem nikoho, kdo by si na cokoliv stěžoval. Modlili se všichni bez ohledu na věk, a to průměrně hodinu až dvě denně. Rozhodla jsem se tedy informace od učitelky ověřit a vyslechnout další názory. Otázky na štěstí a sebevraždy jsem kladla místním obyvatelům, a to i těm, s kterými jsem neměla výzkumný rozhovor. Zjistila jsem, že mladí lidé si opravdu někdy schválně ukončí život, a potvrdilo se mi, že za to často může tlak ze strany školy a rodičů na dobré výsledky. Podle dalšího učitele z jiné fakulty se ale sebevraždy v Bhútánu pohybují pouze okolo 1%, což stále není zanedbatelné množství, ale už to neznamená takový extrém, o kterém mi povídala Leslie.
Opravdové „tady a teď“
Rozhodla jsem se, že kromě starších občanů budu vést rozhovory také s mladými lidmi. Nikdy se výsledky nedají úplně zobecnit, zvlášť u kvalitativního výzkumu, ale ani jeden z lidí, s kterými jsem vedla interview, mi nepotvrdil deprese, sebevražedné sklony či pohrdání buddhismem. Všichni, ať už mladí nebo staří, mi v rozhovorech přišli šťastní a oduševnělí.
„Lidi v Bhútánu jsou spokojení, protože jim od mala rodiče říkají, že mají být vděční za to, co mají. Cílem není toužit a stále nemít, cílem je prožít to, co je právě tady a teď. To je také principem Buddhismu,“ vyprávěl mi bývalý ministr štěstí Saamdu ve stísněných prostorech největšího Bhútánského knihkupectví. Lidé prý byli dřív šťastnější, protože se nikam nehnali a nebombardoval je moderní svět. „Proměna, co u vás na západě trvala sto let, se tady odehrává během deseti. Před dvaceti lety bylo normální pást dobytek v i v hlavním městě Thimphu. Nikdo nikam nespěchal. Teď je město ucpané auty a není tu místo na život,“ pokračoval Saamdu ve vysvětlování.
I já jsem za pouhých devět měsíců pocítila Thimphu velké změny. Aut přibývalo, město bylo neprůjezdné a silnice čím dál více připomínaly polní cesty (Asfalt dělá v Bhútánu nejnižší kasta Indů. Ti mají sice práci hned hotovou, ale s pečlivostí se příliš neobtěžují, tak dělají a opravují a dělají a opravují, takový nekonečný koloběh). Také se rapidně zvýšilo množství igelitových sáčků, které byly ještě před pár lety zakázané, a přibyly neonové cedule s názvy obchodů. Billboardy jsou tu naštěstí stále zakázané. Stejně mi ale lidé v hlavním městě přišli velmi přátelští a nápomocní. Technologie a vyspělost se mění, ale mentalita zůstává.
Autor:
Kristýna Tronečková
Obsah
Štěstí spočívá v prožitku, ne v teorii
„Víš, já jsem sice buddhista, ale neprožívám to tak silně jako jiní lidé v Bhútánu. Já se třeba ráno a večer modlím jen půl hodiny a řeknu pár stovek manter,“ svěřoval se mi respondent. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Lidé v Evropě by s takovou náturou mohli hrdě žít v klášterech: máme holt odlišný metr.
„Tady je to samé štěstí, na každém rohu je napsáno, jak jsme šťastná země. Ve školách se učí o štěstí, na autobusech jsou slogany o štěstí, pořádají se tu velmi seriózní konference o štěstí. Ale proč se tady o štěstí mluví tak vážně a s takovou důležitostí? Týká se to stále štěstí? Není lepší ho prostě cítit a žít a zbytečně neteoretizovat? Vždyť lidi tu jsou a vždycky byli šťastní, ale jak se to moc analyzuje, působí to spíš obráceně. Já bych to nechal plynout jako dřív,“ vyjadřoval názory jiný z respondentů. Já s nimi souhlasím, štěstí je v obyčejnostech, v hezkém chování normálních lidí, ne v hloubkových analytických spisech, které jsou v rámci Hrubého národního štěstí tak populární.
Na rozhovory ke svému výzkumu jsem se vždy těšila, dozvěděla jsem se pokaždé spoustu moudrých informací a byla to pro mě trochu také psychoterapie. Po interview jsem měla ještě o trochu více jasnou a šťastnou mysl než obvykle.\
Vedlejší účinek Hrubého národního štěstí
Bhútánci nemají zálibu pouze v duchovních aktivitách, rádi si občas zajdou na diskotéku nebo karaoke. Většina z nich se tam snaží tvářit západně, ale není výjimkou, že tam potkáte někoho v národním oblečení, u mužů se nazývá gho, u žen kira. Já jsem jeden večer zavítala do hudebního klubu, kde jsem se při pub kvízu seznámila s dvěma mladými kluky, co studovali bhútánskou kulturu na univerzitě. Ptala jsem se jich, jestli si čtvrtý král vymyslel GNH kvůli marketingu, nebo jestli byli Bhútánci šťastní a on k tomu vymyslel pouze termín. Řekli mi, že možnost „bé“ je správně, že Bhútánci byli a jsou prostě spokojený národ. Z GNH se prý stala úspěšná reklama na turistický průmysl a propagaci Bhútánu vlastně úplnou náhodou. Dalo by se říci, že je to vedlejší produkt bhútánského štěstí. Na stejnou věc jsem se ptala později ještě několika dalších kamarádů a všichni mi potvrdili názor, který jsem slyšela od kluků z music klubu. Zdá se, že Bhútán je opravdu šťastnou zemí.
Jiný kraj, jiná Ara
V Bhútánu se pojídá chilli ve velkém. Kdo nemá rád pálivé jídlo, je tady brán za podivína a podezřelého člověka. Místní obyvatele pojí láska, kromě paprik, také k domácí pálence zvané Ara. V každé oblasti Bhútánu panují jiné zvyky a jen samotná Ara má asi tisíc možných receptů a chutí. Když jsem cestovala po Bhútánu a dělala s lidmi rozhovory, protože mě zajímal rozdíl mezi vesnicemi a městy, dojela jsem až na úplný východ do Trashigangu, kde mě přivítala rodina mého kamaráda. Na uvítanou mi nalévali Aru z lahve, v které plavalo cosi podivného. Připomínalo mi to snad nějaký kořen nebo houbu.
„What is it?“ zeptala jsem se.
„Just a frog,“ dostala se mi strohá odpověď od hostitele Peldena. Existují prý speciální žáby, které žijí pouze v Trashigangu a vypouští léčivou tekutinu, když se namočí do lihu. Jiný kraj, jiný mrav.
Na východě Bhútánu také rostlo všude konopí. „Marihuana je plevel a říkáme ji pig plant, protože to dáváme prasatům,“ vysvětloval mi Pelden. Shrnula bych to tak, že kromě lidí jsou v Trashigangu šťastná i prasata. Myslím ale, že marihuanou krmí i další dobytek, protože máslo a mléko z Trashigangu bylo naprosto skvělé a mělo takovou „umami“ příchuť. Štěstí je tam skutečně všudypřítomné.
Nemáme a rozdáváme
V Bhútánu jsem cestovala po téměř nesjízdných, děsivých cestách vedoucími nad strmými útesy. Kamarád mi půjčil auto a musela jsem se naučit řídit vlevo, což mi nedělalo až takový problém ve srovnání s bahnitou, monzunem promáčenou „dálnicí“ vedoucí vysoko na srázech. Přesto jsem svůj strach z ježdění překonala a dostala se k rodinám svých kamarádů v různých částech království. Bydlela jsem sice v hlavním městě Thimphu, ale kamarádi, co tam žili se mnou, pocházeli často odjinud. Když jsem byla na cestách, zajistili mi většinou nocleh u jejich rodin v odlehlých oblastech.
Často mi byl na spaní přidělen oltářní pokoj, který je v každé domácnosti. Příbytky lidí byly prosté. Sedělo se vždy na zemi kolem kamen, jedlo se z dřevěných misek, skulinami ve zdi profukovalo a v noci byla neskutečná zima. Hostitelé se přesto stále usmívali, dělali vtipy (rozuměli i české ironii) a zvali mě na výborná jídla.
Platy jsou v zemi velmi nízké, průměrná mzda je 3.5 tisíce českých korun a jídlo stojí skoro stejně jako v ČR. Bhútánci umí vyžít s málem, radovat se a ještě ze svého rozdávat. Hodně potravy si sami vypěstují, a tak jsem jedla samé organic pokrmy.
Přišlo mi až neuvěřitelné, jak moc se liší život Bhútánců od toho, co se ukazuje turistům, kteří povinně zaplatí 100 až 200 tisíc korun za týden pobytu v tomto království. Sváží je luxusní autobusy, spí v nablýskaných hotelech a suvenýry nakupují v noblesních obchodech. O nic se nestarají, všechno je pro ně připraveno, pohybují se ve smečkách v čele se svým průvodcem, bez kterého nikam nemůžou. Jaký je asi Bhútán pro ně?
Turistické pozlátko
Do Bhútánu je těžké se dostat jinak než jako turista, který svůj výlet draze zaplatí. Bhútán se tak chrání před masou návštěvníků. Půl roku jsem si těžce vyjednávala víza do Bhútánu a když jsem je nakonec zázračně dostala a do země přijela, dlouze a hořce jsem vyjednávala „route permit“, abych mohla do jiných oblastí než jen do Thimphu. Jednou mi na „immigration office“ řekli to, podruhé zase ono a vždy mě odkázali na někoho jiného. Jedno jsem si z toho odnesla – každé dveře jsou otevřené, ale většina z nich vede do bludného kruhu. Turisti takové problémy neřeší, zaplatí spoustu dolarů a je o ně krásně postaráno. Nedivím se. Když lidé utratí tolik peněz, je třeba se snažit, aby jejich zážitek z Bhútánu byl přepychový.
Já jsem v Bhútánu nežila v růžovém oparu. Chtěla jsem například cestovat do odlehlých oblastí, do kterých je třeba si vyžádat extra speciální „route permit“. „To nemůžeš, ty tady žiješ a děláš výzkum, neplatíš nám žádné peníze. Tam mohou jen dolaroví turisti,“ odpověděl mi úředník a bylo hotovo.
Dalších příkladem je termální horký pramen, který znají jen místní obyvatelé, na internetu o něm není ani zmínka a těžko se tam dostává. Když jsem se ale na místo probojovala skrz džungli, kromě léčivých, posvátných pramenů tam byl malý dům, ve kterém bydlelo několik rodin. Všichni na mě zírali a každý mi rukama a nohama naznačoval, že se mám u něj najíst a přespat. Dané místo jsem později popisovala kamarádovi Karmovi, který se stará o okolní lesy. „Ten horký pramen znám a nedivím se, že na tebe všichni tak koukali, byla jsi tam asi třetí běloch v historii. Před pěti lety tam zavítali dva američtí milionáři. Chtěli v Bhútánu prožít něco extra a taky za to extra zaplatili,“ vyprávěl mi Karma.
Stejně ty dolarové turisty chápu, sama jsem se do Bhútánu zamilovala. Na tomto království je totiž něco magického, přitažlivého, hlubokého a každý přece touží poznat Zemi štěstí. Lidé si zaplatí za exkluzivitu a Bhútánci se pak musí snažit. Člověk, který byl v Zemi hřmícího draka jako turista, by nejspíše své zážitky popsal jinak než já, a to je dobře. Neexistuje pravý a umělý Bhútán, Bhútán je jen jeden s mnoha příchutěmi. Stejně jako štěstí.
Kristýna Tronečková
Jak je to v Bhutánu s marihuanou, co bhutánci nejraději pijí a jak je to tam s turismem? Dočtete se již brzy v jednom z tištěných cestovatelských časopisů! Těšte se!
Líbíl se vám příběh o BHÚTÁNU?
Více se dočtete v Cestách za štěstím
Další články
Přečtěte si více o našich cestách
Říká se, že některé věci je lepší prožít, než se je pokoušet definovat. O štěstí to platí dvojnásob. Vydejte se s námi prozkoumat svět v knižní podobě.