Po stopách mnichů

Obsah

Život v Bhútánu představuje výzvy v mnoha ohledech: není snadné porozumět podstatě věhlasného Hrubého Národního Štěstí, mnoho věcí není v souladu a často se plány musí měnit z minuty na minutu. Jaképak jistoty, Bhútánci žijí tady a teď! Štěstí jsem v Bhútánu zkoumala v rámci mé dizertační práce devět měsíců a zjistila jsem, že má mnoho příchutí a je jen těžko uchopitelné v několika slovech. Co však celou bublinu štěstí zjednodušuje a jde přímo k podstatě, je početná komunita mnichů.

Chrámový fotbal

Mniši osídlili Bhútánské hory. Večer jsem pokaždé sledovala mihotající světýlka chrámů (v Bhútánu nazývané lhakangy) vysoko v kopcích kolem hlavního města Thimphu.  Tibetským buddhismem je nasáklý každý centimetr tohoto himalájského království. Zatímco jiní o štěstí seriózně debatují, pořádají konference a píšou obsáhlé sborníky, jiní ho žijí. A mezi takovými jsou bezesporu mniši či lidé v odlehlých oblastech, jejichž obživa je závislá na tom, co se jim podaří vypěstovat. Dalo by se říci, že čím jednodušší život Bhútánci mají, tím více štěstí vyzařují.

Mniši mají prosté ubytování, oděv i denní řád. Od rána do večera studují dharmu (Buddhovo učení), modlí se, meditují, ve volném čase hrají fotbal a celé dny se usmívají. Na rozdíl od jejich vrstevníků většinou neumí anglicky, takže když mi vyprávěli o sochách bohů a Buddhů v chrámech, hodil se mi vždycky bhútásnký kamarád, co trpělivě tlumočil z místního jazyka dzonghka do angličtiny. Mniši se přitom nevytahují nad ostatní, v chrámu jsem například seděla vedle hlavního lamy, který se mnou sdílel svaté texty a zajímal se o český fotbal. Pokaždé, když jsem k nim přišla na návštěvu, dostala jsem mléčný čaj a sušenky jako pohoštění. Někdy mi také dávali pufovanou a smaženou rýži, které se říká „zau“, nebo obětiny z oltáře (potraviny, které se obětují, se po nějaké době mohou jíst).

V chrámech jsem se vždy cítila moc dobře, měli tam čisto a ve vzduchu byla cítit taková smířlivá, pokojná atmosféra. Ráda jsem si sedala na dřevěnou naleštěnou podlahu, která snad nechyběla v žádném chrámu, a dlouze přemýšlela či meditovala. Fascinoval mě svět těchto buddhistických učenců, jejich úcta, laskavost a pokora byly všudypřítomné. Líbily se mi jejich červené, prosté hábity, působili v nich prostě kouzelně.

Mniši bez asketismu

Někteří turisté se pohoršovali nad tím, že vidí mnichy s mobily v ruce. Mám ale pocit, že jsou to stále lidi a odepírat jim komunikační zařízení, by bylo trochu staromódní. Navíc si často na internetu hledají mantry, které používají při modlení. Stát se mnichem je v Bhútánu prestižní záležitost. Mimochodem, já mnichy potkala také na diskotéce i v takovém improvizovaném casinu. No a co. Obecně platí, že čím jsou pravidla upjatější, tím víc se porušují. Mniši v Bhútánu mají možnost skládat různě vysoké sliby a časem se třeba mohou vypracovat na hlavního lamu nebo si naopak založit rodinu. Vše jednoduše závisí na obsahu jejich přísahy. Líbí se mi, že jejich jednání je přirozeně lidské, neberou se jako Bozi, nepovyšují se a klidně se mě během rituálního obřadu ptají, jestli se Česká republika kvalifikovala ve fotbale na mistrovství světa.  Vše se zdá být přirozené a v souladu s běžným chováním člověka. Být mnichem totiž nemusí znamenat být asketou, jak si mnozí na západě myslí.

Autor:

Kristýna Tronečková

Obsah

Znamení odpadkových košů

Některé chrámy jsou ve městech, ale většina je vysoko na kopcích, takže když jsem je chtěla navštívit, cesta zabrala většinou několik hodin i dní. Přišlo mi to jako objevování pokladů, každý lhakang byl jiný, měl specifickou atmosféru a polohu. V Bhútánu je tisíce chrámů a já měla v oblibě zabořit prst do mapy, vytypovat si náhodný lhakang a k tomu se vypravit. Cesta k takovému chrámu znamenala velké dobrodružství, většinou jsem šla několik hodin do prudkého kopce po sotva zřetelných lesních pěšinách. Často se cesta rozdvojovala a přemýšlela jsem, kterou další následovat. Rozhodnutí bývalo velmi intuitivní a mně se vždy ulevilo, když jsem za nějakou chvíli potkala odpadkový koš, což bylo znamení té správné volby.

Kdo čeká v bhútánské přírodě turistické značení jako třeba v Česku nebo jinde ve světě, může být velmi překvapen, slabší jedinec možná i zděšen. Pěšiny a treky v Bhútánu zásadně nebývají značené a podrobné mapy neexistují. Jediné a dost nápomocné vodítko té správné cesty jsou právě odpadkové koše, které bývají v určitých intervalech podél pěšin k lhakangům. Často je na nich napsáno nějaké buddhistické poselství. Dlouhé treky vedoucí v odlehlých oblastech Himaláje ale žádnými odpadkovými koši nedisponují, a tak na místech určených k táboření bývá občas nepořádek po předchozích návštěvnících. Přijde mi to škoda, Bhútán má nádhernou nedotčenou přírodu, prosazuje se tam také ekologický styl života, ale některé věci jsou občas trochu disharmonické jako třeba poházené krabice od mléka uprostřed pralesa.

Mnišská vesnice

Několikrát jsem šla na trek s bhútánskými přáteli, kteří mi ukázali cestu. „Ta pěšina je pěkně zarostlá, tak hádám, že tady asi nechodí moc lidí, viď?“ udýchaná jsem se ptala kamaráda Passana při výstupu k lhakangu Dodoedrak nedaleko hlavního města Thimphu. „Tady žije hodně medvědů a těch se lidi bojí, tak jich tu moc nechodí,“ se smíchem odpověděl Passan, který je sám zároveň mnichem.

Když jsme po strmém a dlouhém výstupu došlu ke vstupní bráně Dodoedraku, byla jsem plná úžasu. Před námi se rozprostírala vesnice mnichů, prostě jiný svět. Cestu vesnicí lemovala spousta květin, fontány s mořskými pannami a spousta dřevěných baráčků, v jejichž oknech se sušily mnišské červené šaty. Dodoedrak měl několik lhakangů, botanickou zahradu, políčka se zeleninou, fotbalové hřiště a jeden obchod s potravinami. V celém komplexu se mniši hemžili jako hobiti a všude byla cítit taková jemná a pozitivní energie. „Ty jsi tu žila už v minulém životě, to je jasné,“ prohlásil jeden z nich po tom, co vyslechl mé dotazy ohledně víry. „My tomu říkáme karmic match, což znamená, že není náhoda, že se s námi tady potkáváš a že tu bydlíš. Souvisí to s vazbami na tvůj minulý život,“ dodal s výrazem naprosté samozřejmosti…

Líbílo se vám v BHÚTÁNU?

Více se dočtete v Cestách za štěstím

Další články

Přečtěte si více o našich cestách

Říká se, že některé věci je lepší prožít, než se je pokoušet definovat. O štěstí to platí dvojnásob. Vydejte se s námi prozkoumat svět v knižní podobě. 

Získej cestovatelské tipy jako první

Přejít nahoru