„Když mě nedávno čekala důležitá obchodní schůzka, byla jsem nervózní z toho, co si na sebe obleču a čím na sraz dojedu. Měla jsem staré auto po prarodičích, v kterém bych opravdu žádný dojem neudělala. Můj skvělý otec mi ale den před schůzkou koupil nový Mercedes spolu s iPhonem, čímž mi neskutečně pomohl si vylepšit status. Věřím, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč se mi podařilo uzavřít obchod,“ usmívala se třicetiletá Lia.

Nevěřícně jsem se dívala na kamarádku a kroutila přitom hlavou. „Takhle to děláte v Arménii běžně, anebo je to jen výsada tvé rodiny?“

„Možnost Á je správně,“ ušklíbla se Lia.

Arménské extrémy

V Arménii jsem strávila jeden semestr a prováděla tam kvalitativní výzkum štěstí a spirituality založený na rozhovorech s domorodci. Většina z nich mi potvrdila to, co říkala Lia. Vnější schránka je pro ně důležitým pozlátkem, které jim zajistí vytoužený sociální status. V hlavním městě Jerevanu jsem každý den pozorovala přehlídku drahých nablýskaných aut, kterou nesměle doplňovaly staré otlučené Lady.  Kontrast mě doslova bil do očí.

Kousek klidu na jerevanské zdi.

„Proč tady máte tolik luxusních aut vedle sotva pojízdných vraků? Nechybí vám tady nějaká normální vozidla?“ ptala jsem se jednoho z mých respondentů.

„Chybí nám tady klasická střední třída. Máme to holt nevyvážené a vidíš tu samé extrémy.  V Arménii žije spoustu chudých lidí, co jezdí těmi vraky, a pak spoustu těch, co touží po luxusu. A ti si ho buď můžou dovolit, anebo si berou půjčky. Nejvíc ale takhle blázní mladá generace, nás důchodců se více dotýkají jiné věci…“ odpověděl respondent Arev.

Možná by stačilo jen opravit…

„Jaké například?“ vyzvídala jsem.

„Socialismus,“ vyhrkl. „V době, kdy jsme byli součástí Sovětského svazu, jsme si žili jako v bavlnce. Bylo o nás krásně postaráno a nic nám nechybělo.“

„Ani cestování?“

„Mohli jsme do Ruska. Však to už je kus země, ne? A nějaký Západ nám klidně mohl být jedno. Rozhodně nám bylo lépe než dnes.“

 „Takže důchodce trápí to, co už není…“ poznamenala jsem.

„To je sice pravda, ale taky se radujeme z toho, čeho máme kupu, a to jsou děti a vnoučata. Rodina je alfou omegou všech Arménů. A hned za ní je naše církev.“

Arméni jsou proslulí svou pohostinností a milým úsměvem.

Hluboký i prchavý pocit radosti

Zakavkazská Arménská republika leží na hranici mezi Evropou a Asií a návštěvníky láká nejen svou dechberoucí přírodou, ale také unikátním souborem středověkých klášterů, na které jsou místní obyvatelé právem hrdí. Arménská apoštolská církev je nejstarším, státem podporovaným, křesťanstvím na světě. Naprostá většina lidí, s kterými jsem vedla rozhovory, svou církev zbožňuje. Mladí i staří pravidelně navštěvují kostely a dodržují náboženské zvyklosti a tradice.

Arménská apoštolská církev patří k nejstarším na světě.

„Není vaše hluboká víra trochu v rozporu s tím, jak dbáte o povrch věcí?“ zeptala jsem se jednou kamarádky Liy.

„Hmm… Oboje je pro nás důležité. Spiritualita nám přináší pocit štěstí zevnitř a luxusní věci nám poskytují prchavý a účelový pocit radosti. Život v Arménii je mnohem jednodušší, když ukážeš, nebo alespoň předstíráš, že máš peníze. Tak proč si to komplikovat, že?“

Lia se chvíli odmlčela a pak pokračovala: „Lidé na venkově však žijí ve velké chudobě a žádná pozlátka se k nim většinou ani nedostanou. Tady v Jerevanu zase blázníme a honíme se za luxusem. Co nás ale spojuje, je pevná víra a komunita. V kostele se sejdeme všichni nehledě na materiální a sociální status. Mnoho z nás dodržuje nejrůznější náboženské tradice. Není tak třeba žádnou výjimkou, když dívka bydlí u rodičů až do svatby a první sex prožije o svatební noci…“

Vysmátá rodinka jede na mši do vesnického kostela.

Na arménské církvi mě nejvíce fascinovaly kamenné chrámy rozeseté po celé zemi. Jeden po druhém jsem je postupně navštěvovala, až se mi začaly všechny plést dohromady. Interiéry se navzájem dost podobaly. Chrámy byly uvnitř tmavé a studené, mívaly prosté vybavení a velmi hutnou atmosféru.

Chrám Haghartsin byl postaven v 10. až 13. století stejně jako většina ostatních arménských kostelů.

Sraz veteránů

Když jsem cestovala po Arménii, všimla jsem si, že s přibývající vzdáleností od Jerevanu klesá množství luxusních aut k nule. Cestou však narůstalo množství lidí, kteří se na kraji silnice vrtali v motoru. Před jednou vesnicí stála takto v řadě hned tři auta. Když jsem zastavila u nedalekého obchodu a ptala se prodavačky, co je to za sraz veteránu, jen mávla rukou a prohodila: „Starý Lady holt mají svoje mouchy.“

Na silnicích jsem vídala různé druhy odstavených vozidel. Některé se opravovaly a jiné sloužily jako obchody s ovocem, zeleninou a sušenými rybami. V různých oblastech se navíc prodával jen určitý druh sortimentu. Kolem jezera Sevan byly například v kurzu sušené ryby a v horských oblastech zase ořechy.

Nejlepší sušené ryby koupíte u jezera Sevan.

Na cestách jsem si všímala i kontrastů mezi městy. Jerevan má krásné moderní centrum, z kterého člověk vyjde za pár minut do polorozpadlých špinavých ulic. Rozdíl u ostatních obcí byl ten, že ani samotné centrum neměly krásné a moderní.

O trochu víc peněz

„Kéž bych jednou mohla žít v Jerevanu,“ svěřovala se mi postarší respondentka Yeter.

„Vadí ti, že bydlíš na maloměstě?“ zajímala jsem se.

„To ani ne. Spíš mě štve, že lidé v Jerevanu mají mnohem víc peněz než my. Mohou si dovolit drahé krásné věci. Snad každý z venkova by se rád jednou přestěhoval do hlavního města. Tady si stěží ušetříme na jídlo a na střechu nad hlavou…“

Život na venkově je tvrdý. Trocha víc peněz by se hodila.

Přišlo mi, že téma peněz je pro Arménce dost zásadní. Ačkoliv jsou to lidé velmi milí a pohostinní, sami říkají, že pokud by měli větší příjem, jejich laskavost a štěstí by se mnohonásobně zvýšily.

„K tomu, abychom byli tím nejšťastnějším národem na světě, nám chybí jenom jedna věc ze tří,“ zamýšlela se kamarádka Lia. „Máme silné rodiny a neutuchající víru, ale stále je tady mnoho lidí, kteří přežívají ze dne na den pod hranicí chudoby. A to zdaleka nemluvím o těch, co si berou nesmyslné půjčky na lepší sociální statusy,“ trefně uzavřela kamarádka.

Pusté, a přesto úchvatné arménské hory.

Láká vás poznávání jiných kultur a jejich přístup k životu? Pak pro vás máme novou knihu s názvem Cesty za štěstím, kterou si můžete koupit třeba na našem webu www.cestyzastestim.cz (dotisk už je hotový)

✨Radujte se z příběhů a zajímavých kultur Bhútánu, Izraele a Islandu🤩

 Tato tři místa jsou esencí mé radosti a poznání. V každé uvedené zemi jsem strávila minimálně semestr a dělala tam doktorský výzkum štěstí a spirituality založený na hloubkových rozhovorech s domorodci. Díky této důkladné sondě jsem mohla daná místa poznat z různých úhlů, a ačkoliv se to na první pohled nezdá, všechny tři mají mnoho společného. Jejich hlavním pojítkem je velká síla a národní hrdost. Kniha je tvořena příběhy o štěstí, lidech a těchto třech jedinečných zemích.

Vydejte se po mých stopách do míst, kde si z ingrediencí všech chutí, vůní a barev můžete vytvořit svůj vlastní recept na štěstí. 🥰😇

P.S. Knihu dostanete s mým věnováním a milým dárkem! 🥳

Chcete nás kontaktovat? Napište nám zde

Kategorie: Štěstí

1 komentář

Diana · 4. června 2020 v 16:43

Jsem tu poprvé, ale chci jenom říct, že super počtení 🙂 V Arménii jsem ještě nebyla, ale z tvého psaní mi to dost připomíná Gruzii (docela logicky), tak snad až to bude možné, tak se tam taky vydám. Studovat tam muselo být super.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *