Děsivé. Mrazivé. Ohromující. Tato tři slova bych použila, pokud bych měla stručně popsat tento výlet za dobrodružstvím. Jaký příběh se ale skrývá za těmito hesly? Co všechno zaměstnává mou mysl a srdce ještě teď, několik měsíců po návratu?

Proč jsem do tohoto dramatu vůbec šla? Vše začalo mou zvědavou povahou, pokračovalo pořádnou dávkou adrenalinu a skončilo nervovým otřesem. Když do toho ale připočítám skvostnou přírodu, partu dobrých kamarádů a hodnotné zkušenosti, černá perspektiva se projasňuje a nabývá duhových odlesků.

Norsko je zemí hor, sněhu a taky lavin.

Tento snímek je ze začátku trasy, kdy jsem během pozvolného výstupu ještě neměla strach fotit.

Surrealistická koróna

12. 3. 2020 byl dnem smutku. Moje duše, která se obvykle raduje od rána do večera, najednou měla splín. Kvůli koróně zavřeli Hafjell, zimní olympijské středisko s nádherným profilem sjezdovek a nespočtem možných freeridů. Není náhodou, že tyto radosti mám hned za domem. Do Norska jsem se zamilovala při prvním studijním pobytu v Lillehammeru, a od té doby jsem se sem opakovaně vracela na výzkumné pobyty, během kterých jsem zakotvila v nedalekém Hafjellu. Kombinace nekonečných běžkařských tras a vyhlášeného lyžařského střediska si získala moje srdce jednou provždy.

12. 3. 2020 jsem se spolu s celým světem ocitla v jakémsi kolektivním surrealistickém snu, který jsem odmítala přijmout za skutečnost. Radost, kvůli které jsem se loni na Hafjell přestěhovala, mi najednou zmizela před očima. Cítila jsem se jako po rozchodu.

Co teď budu dělat? pomyslela jsem si a utěšovala se tím, že jde přece jen o zavřené sjezdovky. Žádné objektivní drama. Navíc pořád jsem mohla na běžky, i když za cenu „vlastnonožně“ vyrobených stop.

13. 3. 2020 jsem si to už vesele dupala v čerstvě napadlém prašanu na běžkách a vzpomínala na Bhútánce, kteří mi říkali, že: „Každá situace má své šťastné řešení. Pokud ho zrovna nevidíš, pořádně se rozhlédni a vstaň. Třeba na něm sedíš nebo poletuje někde ve vzduchu. Stačí ho jen chytit!“ Chytila jsem se běžek a bylo mi opět blaze.

Vassův šnečí běh

Společně s mou švédskou kamarádkou a hafjellskou sousedkou Ericou jsme se střídaly na první, náročnější pozici mající úkol vyšlapávat stopu v hlubokém sněhu. Druhý se už veze. Tam, kde jsme před pár dny na umrzlých, exkluzivně urolbovaných stopách frčely rychlostí blesku, jsme se teď plížily jako dva průzkumníci pralesa vysekávajíc si cestičku mezi liánami. Naše závratná rychlost dosahovala místy až dvou kilometrů za hodinu, kdy jsme si vyčerpaně otíraly zpocená čela. Slunečné počasí a čerstvý vzduch mi ale našeptávaly, že tohle je teď to moje štěstí.

„Já už na to kašlu,“ zavrčela Erica přede mnou. Prokousávala se zrovna závějí do půli stehen a cedila mezi zuby švédsko-anglické nadávky.

„Nebuď takový škarohlíd,“ popichovala jsem vzadu zpoza lepší běžkařské pozice. „Cítíš tu vůni stromů?“ zasněně jsem se nadechla a pokračovala, „víš, jakou budeme mít fyzickou kondici po pár takovýchto výšlapech?“

„Vůně stromů je mi teď u zadku stejně jako všechny tvoje navrhované fitness programy. Já chci zase zažít radost z jízdy,“ odsekla.

Norská příroda umí být mrazivá, ale skrývá všechny odpovědi, které člověk hledá.

„Nestěžuj si, vždyť je to tady tak hezký,“ opáčila jsem a přitom se rozhlížela kolem dokola, až se mi zamotaly lyže a žuchla jsem do závěje.

Erica se na mě pobaveně zašklebila. Bylo vidět, že jsem jí svým lachtaním vystoupením zlepšila náladu. A sobě vlastně taky.

„Ty jsi nenapravitelný romantik, Kristýno. Je čas ukázat ti hory okořeněné špetkou adrenalinu.“

Erica je záchranářka ošlehaná severskou přírodou, milovnice extrémních sportů a skoků na kole, na lyžích i na kitu. Jelikož jsem si rychle spojila tuto informaci s jejím adrenalinovým návrhem, dostala jsem trochu strach.

„Bojím se, a ještě ani nevím, do čeho mě chceš uvrtat,“ přiznala jsem barvu.

Erica se nadechla a se slavnostním tónem v hlase mi oznámila: „Je čas oprášit skialpy. Jotunheimen na nás čeká.“

„Jotunheimen jsou hory jako kráva,“ vyhrkla jsem.

„Klid, vrátíš se živá,“ ušklíbla se Erica.

Domov obrů

Nikdy předtím jsem nebyla na skialpech. Na bobech, lyžích, snowboardu a běžkách sice jezdím odmalička, ale cesta ke skialpinismu mi vždycky přišla hodně složitá. Drahá výbava, nutné znalosti, lavinové kurzy a bůhví co ještě mi z tohoto sportu dělaly těžko dostupný artikl. Možná ale jenom v mé hlavě.

V Norsku na Hafjellu, kde jsem v součtu strávila už pár let, potkávám skialpinisty pouze na sjezdovkách, a to mi přijde nudné. Proč chtít vyšlapat svah na lyžích, když tam jsou taky lanovky? Výstup v horách ve volné přírodě mi dával větší smysl, a to zvlášť při představě lahodného sjezdu prašanem.

Nad Hafjellem se nachází náhorní plošina, kde oblé kopce protkané nekonečnými běžeckými trasami vybízejí spíše k jiným aktivitám než ke skialpinismu. Pořádné hory začínají osmdesát kilometrů severně od Hafjellu národním parkem Rondane. Odtamtud už je to jen coby několika kameny dohodil do národního parku Jotunheimen, kde se majestátně tyčí nejvyšší norské hory.

Jotunheimen znamená v překladu „domov obrů“, ale klidně by se mohl jmenovat „domov skialpinistů“. Spoustu osvědčených tras láká ošlehané horaly i začátečníky k epochálním výstupům a sjezdům. Já samozřejmě chtěla zvolit nějakou velmi kamarádskou horu s vanilkovou vůní a růžovým sjezdem vhodným i pro amatéry. Neznalá jotunheimenského terénu, vyslala jsem svůj požadavek Erice, která ho měla zpracovat dle mých idealistických představ. Na pomoc si vzala svého švédského spolubydlícího, výstředního dobrodruha Tima a norskou adrenalinovou kamarádku Marii. Naše sestava tak byla kompletní a připravená na vzrušující dobrodružství.

Všude kolem nás lítaly nejrůznější odstíny korónové šedi. Byl nejvyšší čas přestřihnout pupečník s médii a vydat se hledat odpovědi do hor.

Zbýval mi vyřešit jeden zásadní problém jménem skialpinistické vybavení, s kterým jsem měla společnou leda tak prázdnou množinu. Jelikož začátek korónové éry nepřál norským půjčovnám a obchodům se sportovním vybavením, pátrala jsem v kruzích místních přátel, kdo by mi zapůjčil svá ďábelská prkénka.

Strach versus zvědavost

Kamarád Petter, dálkový běžec a vrcholový sportovec, se mi nebál svěřit své ultralehké špičkové vybavení. Večer před výletem jsem pro něj radostně vyrazila.

Petter mě vítal s širokým úsměvem. „Už jsi to někdy zkoušela?“ ledabyle prohodil.

„Skialpy jsem neměla nikdy ani v ruce,“ odfrkla jsem.

„Aha,“ utrousil Petter zadumaně. „Dám ti teda první, spíše teoretickou, lekci.“

Kamarád otevřel kumbál napěchovaný běžkami a ultra lehkým vybavením. Zašmátral rukou dozadu a vytáhl skialpy, které nebyly o moc širší než normální běžky.

„Tohle že jsou skialpy? Já si představovala nějaké pořádně široké lyže s bytelným vázáním,“ řekla jsem překvapeně a váhavě zároveň.

„No jo, takový lyže mít sice můžeš, ale rozhodně by pak nepatřily k těm ultralehkým, na kterých já závodím do kopce. V mé disciplíně počítáme každý gram zátěže.“

Uznala jsem, že to dává smysl.

„A kam máš vlastně s nimi namířeno?“ vyzvídal.

„Do Jotunheimenu. Kamarádi tam vybrali nějaký kopec, co prý zvládnu i jako začátečník.“

„Tak to ti rovnou říkám, že to bude na těchto lyžích trápení. Běhám na nich závody jen po sjezdovce – co nejrychleji nahoru a dolů. Tyhle prkna rozhodně nejsou do prašanu.“

Zaraženě jsem zírala před sebe a analyticky přemýšlela, jestli se odhodlám k onomu šílenému výletu. „Na běžkách sjedu i těžký terén,“ uvažovala jsem nahlas, „tyhle lyže mají alespoň kovové hrany a pevnou patu, takže bych se na nich nemusela přerazit…“

„Nepochybuji, že bys to nezvládla, ale pochybuji, že by sis to užila,“ ušklíbl se Petter. „Tvá parta bude mít patrně bytelné freeridové lyže. Z kopce jim stačit nebudeš, ale nahoře budeš zase první, protože na nohách budeš táhnout o několik kilo méně.“

„Alespoň nějaká výhoda oproti těžkooděncům,“ uchechtla jsem se.

Kdybych si předtím zjistila, že jsou takové rozdíly ve skialpech, tak bych se rozhodně Pettera neptala na půjčení jeho odlehčených, super rychlých prkýnek do těžkého freeridového terénu. Stejně jsem ale nevěděla o nikom jiném, kdo by mi večer před výletem půjčil svoje vybavení, takže jsem se rozhodla podepsat smlouvu o svém osudu s Pettrovými lyžemi.

Když se pro něco nadchnu, často záměrně nevnímám překážky. Asi proto, abych se předem neodradila a abych ukonejšila svou zvědavost. Většinou to vyjde, a ještě mám u toho srandu. Někdy se ale směju až zpětně.

Kamarád mi vysvětlil všechny technické nezbytnosti včetně toho, jak funguje skialpinistické vázání a stoupací pásy.

„A nevadí ti, že ty skialpinistické lyžáky máš o tři čísla větší?“ ptal se zaraženě Petter a přitom pozoroval, jak mi noha div nevypadne z boty, zatímco jsem se v nich zkoušela procházet.

„Ne, mám v plánu sjíždět velehory na polo-běžkách. Tohle už považuji za detail, vezmu si holt troje ponožky,“ řekla jsem smířeně a odhodlaně zároveň.

Petter si oddychl. „Zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je intenzivní, viď?“ mrkl na mě a pokračoval, „alespoň budeš mít na co vzpomínat.“

To zní docela realisticky, ale třeba to bude naprosto skvělý, problesklo mi mojí optimistickou hlavou, a přitom jsem dál přemýšlela, co mi ještě chybí z vybavení.

„Lyže mám, boty mám, stoupací pásy mám, hůlky taky mám,“ dumala jsem nahlas nad svou inventurou. „Mám ale pocit, že mi ještě něco schází. Co to jen Erica říkala?“ vzpomínala jsem a dívala se přitom hloubavě na Pettera.

„Jestli se ptáš na pípák…“ odvětil váhavě.

„Jooo, to je ono!“ skočila jsem mu do řeči, „pípák mi chybí.“ Úlevně jsem vydechla a s vděčností se usmála na kamaráda.

„Tak ten ti půjčit nemůžu, protože ho ani nemám. Na sjezdovkách bych ho využil stěží,“ ušklíbl se Petter.

„Ach jo, já už nechci další komplikace,“ zamračila jsem se a začala se cítit trochu zoufale. „Potřebuju tu věc do Jotunheimenu?“ zazněla moje naivní otázka, a přitom jsem dobře věděla, že se ani ptát nemusím. Jak jde ale o naději, vidím ji prostě vždycky a všude.

Petter si odkašlal. „Pokud tě nezasype lavina, tak ji nepotřebuješ,“ odpověděl pragmaticky.

Rozloučila jsem se s kamarádem a v hlavě mi blikal alarm s nápisem: „Sežeň si pípák! Jinak nikam nejedeš“.

Odcházela jsem od Pettera, když v tu chvíli se za mnou otevřely dveře a kamarád na mě zavolal do tmy: „Ráno si zalep paty náplastí! Pokud půjdete několik hodin, puchýřům se stejně nevyhneš, ale alespoň to nebudou taková muka.“

„Díky!“ křikla jsem a s napětím přemýšlela o tom, do čeho jsem se to namočila.

Kompromis mezi růžovými brýlemi a realitou

S obavami z následujícího dne a s palčivou otázkou pípáku jsem po chvíli volala Erice. Problém jménem pípák byl k mému velkému překvapení vyřešen rychlostí švédského blesku. Tim, jako správný horal, měl tyto záchranné krabičky dvě. Úleva. Ocitnu-li se pod lavinou, budu alespoň pípat, a pokud mě nikdo nejpozději do dvaceti minut nevysvobodí, bude už jakékoliv pípání zbytečné, přemýšlela jsem. Dvacet minut je přece relativně dlouhá doba, a navíc žádné laviny nikde padat nebudou, uklidňovala jsem se tak dlouho, až jsem své úvaze uvěřila.

Z mých myšlenek mě vytrhl až Eričin hlas na druhém konci telefonu: „Kristýno, zítra v devět se pro tebe stavíme, buď nachystaná! Dobrou noc.“

„Počkej, nezavěšuj! Potřebuju se ještě ujistit, jestli jste vybrali pro náš výlet nějaké vanilkové hory dle mého požadavku…?“

O tom, že se vydáme po svahu vyfoceném vpravo na této fotce, jsem večer před akcí neměla ani páru. Kdybych to věděla, tato adrenalinová hra by ani nevznikla.

„Hmmm,“ ozvalo se na druhém konci, „bude to trochu kompromis mezi tvými růžovými brýlemi a realitou. Ty jsi ale zdatná lyžařka, tak se nemáš čeho bát,“ dodala konejšivě kamarádka.

„A už tam někdo z vás byl? Já bych nerada dopadla jako ti šílenci, co lezou někde po ledové skále a na batohu se jim klinkají lyže,“ podotkla jsem zamyšleně, a v hlavě mi přitom běhala adrenalinová videa a fotky ze sociálních sítí.

Erica se na chvíli odmlčela a pak opatrně pokračovala: „Víš, nechala jsem to na Timovi, je z nás nejzkušenější…“

„Ale i nejšílenější!“ vyhrkla jsem.

„… a na tom místě už byl a říkal, že ta hora je v pohodě i pro tebe. Nebudeme z tebe dělat redbullového závodníka,“ dodala Erica klidným hlasem.

Měla jsem pocit, že mi čte myšlenky a že mi říká spíš to, co si přeji slyšet než to, jaká bude realita. Věděla jsem ale, že kdybych to začala moc zkoumat, dostala bych strach a nikam bych s nimi nejela. A to by mi moje zvědavost neodpustila. Pro ten večer jsem se tedy rozhodla věřit Eričině konejšení.

(…)

Eričino konejšení mi další den při výstupu na strmé skály nebylo nic platné. O tom jasně vypovídá jeden z dramatických úryvků této kapitoly z knihy Cesty za štěstím 2:

Došli jsme se do místa, kde bylo potřeba udělat velký krok na balvan zaklíněný mezi dvěma částmi skalnatého suťoviska. Kámen tak vytvářel pomyslný most, po kterém jsme mohli šikmo přejít a postupovat po balvanech dále k vrcholu. Jinudy to nešlo. Přímo nad námi začínala už jen holá skála.

„Tenhle kámen trochu klouže, ale je celkem stabilní,“ křikl na mě Tim ve větru a přitom se snažil bezpečně postavit na onen pomyslný most.

Přidržel se skály, pak se na zaklíněný kámen postavil jednou nohou a druhou vmžiku skočil na plochý kámen na opačné straně suťoviska. Opičí manévr. Podívala jsem se pod sebe, rozbušilo se mi srdce, polil mě studený pot a cítila jsem, jak se mi začínají chvět všechny údy. Připadala jsem si jako v surrealistickém snu. Zhluboka jsem se nadechovala a vydechovala a urputně se snažila dostat do zenového klidu a nařídit tělu konec třesu. Dobře jsem si uvědomovala, že rozechvělá bych se přes ten balvan prostě nepřehoupla.

„Co je, Kristýno? Proč nejdeš? Podám ti ruku,“ volal Tim a v jeho hlase byly slyšet obavy.

„Hned! Připravuju se! Získávám svůj klid a pevnost,“ křikla jsem rozhodně.

„Dobře, to dáš! Udělej to stejně jako já. Podám ti ruku,“ zopakoval a usmál se. Ještě jeden nádech a výdech a jdu, rozhodla jsem se. Teď. Odhodlaně jsem položila nohu na kámen, jednou rukou se chytla skály, druhou Tima a hop. Skočila jsem na druhou stranu. Jo! Dokázala jsem to! Srdce mi bilo o překot, chtělo se mi brečet a začínaly se mi znovu chvět nohy.

O tom, že se vydáme po svahu vyfoceném vpravo na této fotce, jsem večer před akcí neměla ani páru. Kdybych to věděla, tato adrenalinová hra by ani nevznikla.

O tom, jak dopadla tato adrenalinová výprava, se dočtete v knize Cesty za štěstím 2.

Chcete si přečíst více příběhů z Norska, Arménie nebo Číny? Kupte si knihu Cesty za štěstím 2 a prožijte kouzlo těchto nezaměnitelných zemí a jejich obyvatel. A pro vyprávění o Bhútánu, Izraeli a Islandu sáhněte i po prvním díle Cesty za štěstím. Do knih vám napíšu věnování a přibalím malý dárek 😊.

Kategorie: Štěstí

0 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.