Zemí štěstí (bez příkras)

Bhútán známý jako Země hřmícího draka je i v digitalizované době odhalující doposud nepoznané opředen jistým tajemstvím. To, co skrývá světu, je jeho snaha o zachování pospolitosti a tradičních hodnot. Navzdory tomu není výjimkou potkat mnicha se smartphonem či houfy teenagerů na diskotékách. Otevřít se neomezeně světu by ale znamenalo zánik onoho tajemství, které je tam cítit na každém kroku. Malé himalájské království ví, proč střežit své duchovní, kulturní a přírodní krásy a okolnímu světu se plně neodhalit.

Do Bhútánu jsem se dostala jako doktorský student psychologie. Jela jsem tam dělat výzkum k dizertační práci zkoumající vliv spirituality a životní spokojenosti. Tato země je totiž pověstná svým postojem k hrubému domácímu produktu, místo kterého staví do popředí hrubé domácí štěstí. Mnoho států se tímto pojetím od Bhútánu inspiruje.

O této zemi jsou na internetu napsány fakta převážně turistického rázu, stále dokola opakující se místa, kam se návštěvníci na zájezdech podívají. O praktických informacích pro ty, co se tam rozhodli semestr pobývat, jsem nenašla téměř nic. Člověk se tam totiž za normálních okolností dostane pouze s cestovní kanceláří, každý povinně musí mít svého bhútánského průvodce a k tomu platit minimálně 250 USD. Část z této částky jde cestovní kanceláři, část bhútánské vládě. Abyste nemuseli platit daný poplatek, můžete tam být pozvání například vládou či univerzitou.

Princip jednoduchosti

Byla to tedy tak trochu loterie, cesta do absolutního neznáma. Mailová komunikace s univerzitou mě velmi znepokojovala, buď nebyla žádná, nebo byly odpovědi trochu nelogické. Na mých pět otázek včetně bydlení, které jsem potřebovala vyřešit ještě před odjezdem, jsem dostala například jednu odpověď typu: „Přijeď a určitě se domluvíme.“ Nakonec jsem obdržela krátkou zprávu z univerzity, že bydlení pro mě mají v místě mé fakulty, která je den cesty z letiště. Univerzita je totiž roztříštěná po celém Bhútanu, který je o něco větší než Morava, ale přesun přes půlku země zabere jako cesta z Česka do Chorvatska.

Když jsem se později ptala několika bhútánských kamarádů, proč jsem dostávala tak zvláštní odpovědi na mé maily, tak mi řekli: „Kristýna, you think a lot.“ Zajímalo mě, jestli tedy oni přemýšlí málo, a většinou se smíchem odpověděli, že rozhodně míň než já. Lidi v Bhútánu nic neřeší a věci se domluví až za chodu. Nikdo se nezdržuje plánováním. Všechno je nahodilé. Jejich myšlení je postaveno na principu jednoduchosti a přítomnosti okamžiku. Jenže to člověk vycvičený z evropských škol prostě neví.

Dnes se už tomu směji a vzpomínám na ty hořké chvíle tvrdého kulturního šoku, kdy jsem si prostě říkala, že tam asi neodjedu. V Bhútánu jsou sice moderní smartphony a kdo má jablko, je holt třída, ale všechny tyto technologie používají pouze kvůli sociálním sítím. Žádné aplikace jízdních řádů si člověk prostě nestáhne. To samé platí o ubytování, které je na internetu nabízeno jen velmi omezeně. Stejně omezený je i samotný internet v Bhútánu. Vše tam funguje na principu kamarádství. Máš kamaráda? Bydlíš. Má kamarád bohatého kamaráda? Bydlíš zadarmo. Vypadáš stále upraveně a na všechny se usmíváš? Máš hodně kamarádů a pomůžou ti, a to vždycky.

Bez průvodce nikam

V Bhútánu mě překvapilo snad všechno. První dojem na mě udělali lidi, psi a stavby, které jsou hodně barevné a zdobené různými buddhistickými vzory, všechny domu musí být totiž vystaveny v tradičním stylu. Místní obyvatelé nejenže své sliby dodržují, všichni jsou tam také ale neskutečně milí.  Podobnou povahu mají tamní psi, kterých je tam mnohem víc než lidí a kteří se povalují všude a přátelsky vrtí ocasem. Věří se, že jsou posledním stádiem reinkarnace před člověkem. Asi jsem měla štěstí, ale na psa neurotika jsem prostě nenarazila.

Nějaký čas jsem strávila v západních městech Paro a Thimpu, kde je vstup dopřán volně. Musela jsem zde vyřídit potřebné dokumenty a studentské povolení na imigračním úřadu. Bez toho bych se nemohla dostat dál na východ než za hlavní město Thimpu, které je nedaleko letiště v Paru a západních hranic. Obecně platí, že volný vstup kamkoliv v zemi mají pouze domorodci.

Navštívila jsem v této oblasti hodně chrámů a pevností zvaných dzong. Jelikož jsem tam byla jako student a neměla průvodce, který je povinný pro všechny turisty, mohla jsem si tam dělat prakticky vše, co jsem chtěla. Nikdo mě nekontroloval, dokud jsem se nechtěla dostat například do slavného chrámu jako je Tygří hnízdo.

„Kde máš průvodce?“ zaznělo z úst ochranky u vstupu.

„Já nemám průvodce, jsem tady jako student,“ odvětila jsem.

„Dobře, tak si počkej tady na svou skupinu s průvodcem, dovnitř sama nesmíš.“ „Opakuji, že jsem student na místní univerzitě a průvodce nemám a mít nebudu.“ „Nevím o žádných zahraničních studentech, kteří by tu studovali, počkej si tady na průvodce.“

Situace se vyřešila tím, že jsem prostě předstírala, že patřím k nějaké skupině Kanaďanů.

Cesta k lepšímu já

Jiný den mě překvapil kamarád Dorji, jestli nechci jít s ním a jeho rodinou do jednoho chrámu se pomodlit. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdybych se nedozvěděla, že danou stavbu vlastní. „Není to sice obvyklé, ale můj praděda vládl kraji Paro a od té doby nám zůstal nějaký majetek,“ prohodil Dorji. Když jsme vstoupili do chrámu, mniši zrovna pronášeli mantry. Někteří se dívali na mě a střídavě na hlavního lamu, někteří to prokládali kontrolováním obsahu smartphonu.

Kamarád Samten, který byl 7 let mnichem, ale nyní se živí žurnalistikou, mi později vysvětlil, že mniši nejsou nadřazená skupina lidí, neboť stejně jako ostatní mají své touhy a méně ušlechtilé myšlenky, s kterými musí bojovat. Jde o cestu, kterou si vybrali a která může vést k osvobozenějšímu životu. V Bhútanu je mnichem každý druhý, je to prestižní povolání.

V Thimpu jsem se snažila dostat již zmíněný studentský průkaz, a tedy i povolení opustit hlavní město a pokračovat na fakultu do Tronksy ležící ve středu země. K tomu bylo zapotřebí vyplnit 17 lejster a absolvovat lékařské vyšetření. Vstupní podmínky pro cizince jsou velmi tvrdé. Sim kartu si nelze například jen koupit, je třeba zaslat dopis vládě, poskytnout okopírovaný pas, a pak teprve se můžete radovat, že se dovoláte do Čech za pouhých 120 korun za minutu. V Bhutánu není roaming a české číslo je vám tam jednoduše k ničemu.

Nejprve se mi zdálo, že vyřizování všech dokumentů snad není ani možné do Vánoc stihnout. Imigrační úředníci vypadali dost nekompromisně. Asi jako jediní z Bhútánu se na mě neusmívali. V té době jsem měla navíc zažívací obtíže a bylo těžké sehnat něco nepálivého k snědku. Chilli je zkrátka všude a na obchody evropského typu lze taky rychle zapomenout.

Byla jsem unavená, měla jsem hlad, připadala jsem si najednou nesvobodně a štval mě jejich neprůstřelný úřednický systém, kdy si chtějí ohlídat každého cizince velmi pečlivě. Kamarád Tshering mi říkal: „Vydrž. My si sice všechno chráníme a máme tisíc lejster pro imigranty, ale bojíme se expanze západu a nechceme dopadnout jako Nepál, který tomu podlehl. Jakmile vyřešíš tyto otravné dokumenty, pochopíš, že jsme země neomezených možností.“ Potvrdilo se mi to. Na univerzitě v Thimpu mi nakonec všechny lejstra kamarádsky pomohli vyplnit během pár hodin a z imigračního jsem odcházela vítězoslavně s povolením a studentskou kartou v ruce.

Po blátivých cestách

Zamířila jsem na fakultu nedaleko městečka Trognsa, které se nachází ve středu Bhútánu. Autobusy jsou téměř pravěké a nacpané. Zavazadla se přivazují na střechu. Cesty v Bhútánu znamenají mnohahodinový třes po blátivých cestách a jízdu téměř rychlosti hlemýždě. Z Trongsy už na fakultu nevede žádné spojení a musí se jet hodinu taxíkem.  Škola uprostřed lesa vypadá překvapivě velmi moderně a koleje luxusně. Problém nastal, když jsem se chtěla ze školy někam dostat. K tomu bylo zapotřebí hodně známých s dobrými kontakty a vynalézavého supervisora. V okolí školy bylo pár obchodů, kde se dalo nakoupit jídlo, ale to se omezovalo na luštěniny, vykuřovadla, colu a brambůrky. Na dotaz, zda někdy budou mít chleba, jsem dostala odpověď: „Byl minulý týden, teď není a za týden bude třeba zase.“

Další část mého bhútánského pobytu jsem strávila východněji v Bhumtangu u místní rodiny. Dostala jsem se tam s jedním taxikářem, s kterým jsem si povídala tak usilovně a přátelsky, že po mně nakonec nechtěl po 4 hodinách jízdy žádné peníze. Každé bhútánské obydlí má mít vyčleněnou jednu místnost jako malý chrám s oltářem. Tam se Bhútánci obvykle modlí dvě hodiny ráno a dvě hodiny večer. Dělá to tak většina lidí, nejen mniši. Maminka dané rodiny byla analfabetka, zato vařila výborná nepálivá jídla. Uprostřed obýváku byly kamna a na nich se stále ohřívala voda. Kolem seděli děti, rodiče a já a vyprávěli si příběhy.

Z diskotéky do chrámu

Bylo to úžasné období, kdy i to umývaní v kýblu místo pod sprchou byla drobnost. Oblečení se jednoduše vypralo v umyvadle. „My nemáme pračku, my máme naše ruce,“ říkaly se smíchem děti. V rodině jsem se spřátelila s dcerou Kanjur, s kterou jsem navštěvovala všechny chrámy v okolí a pro kterou bylo velmi důležité, abych se s ní dohromady vždy řádně pomodlila. Tehdy jsem pochopila, co znamená žít přirozeně s vírou. Vše dělala tak nenásilně a automaticky, až mě bylo líto, že to tak není i u nás doma.  Povídala mi také, že v Bhumtangu je spoustu mnichů a někteří z nich jsou nemravní, protože chodí na diskotéky a mají holky.

Taky jsem se dostala na několik diskoték, které se tam těší velké oblibě, a bylo zábavné pozorovat, jak někteří Bhútánci tančí v národním oděvu, kdy i muži nosí sukně. „Podívej, on má nejnovější jablko,“ sdělovala mi fascinovaně kamarádka během tance.

„A co má být?“ „Je to první takový mobil tady, už jsme skoro jako vy v Evropě.“

„Mnoha lidem u nás je to ale většinou jedno,“ podotkla jsem.

„To je divné. Ten, kdo má tady jablko, má prostě lepší status než ten, kdo má jinou značku. “

Bhútán si sice chce zachovat své tradice, ale mladí lidé pokukují po západním stylu. Mnohokrát se mě ptali na nejrůznější evropské technické vychytávky a já nevěděla. „Kristýna, I am more European than you,“ říkali mi někteří. Tito lidé pak ale jdou do chrámů, modlí se a meditují. Světský život berou stejně tak vážně, jako ten duchovní.

Ačkoliv tamní lidé jsou chudší než v západním světě, jsou téměř pořád veselí a nestěžují si. Mají to, co potřebují, a bídu jsem z nich za celou dobu nepocítila. Často se mi stalo, že mi někdo nabízel jídlo. „Pojď se s námi najíst, vypadáš hladově,“ říkal mi mnich hned při vstupu do jednoho chrámu.

Dalším příkladem je taxikář, který po mnoha hodinách únavné cesty v přeplněném autě zastavil na odpočívadle, a šel mi koupit oběd. „Jsi náš host. V tvé zemi budeš hostit zase ty mě,“ podotkl.

Bhútánci jsou navíc velmi šetrní ke své přírodě. Většina území je pokryta lesy, v kterých je plno divoké zvěře, která se nesmí střílet. S kamarády mnichy Passangem a Pemou jsem se vydala na himalájský trek.

„Viděli jste někdy medvěda?“ ptala jsem se kluků, když jsme se prodírali úzkou pěšinou v lese.

„Myslíš loni nebo letos? Letos ještě ne,“ smál se Passang.

Po chvíli se mě zeptal Pema: „Ulovila jsi někdy rybu?“ „Ne.“ „Já ano a měl jsem obrovský strach, že dostanu pokutu. Tady se živí tvorové nesmí zabíjet. Maso máme jen z Indie.“

Bhútánci působí šťastně a jejich radost je vysoce nakažlivá. Nic pro ně není problém, všechno se dá domluvit a zařídit. Kriminalitu tam mají tak velkou, že jediné bhútánské vězení je místo plotem obehnané kaktusy.

Tito lidé jsou neuvěřitelně starostliví, jen je třeba držet s nimi jejich tempo a nechat věci plynout. Dostalo se mi tolik péče a lásky, že jsem se vrátila neuvěřitelně nabitá a těším se, až se do Země hřmícího draka vrátím. Poznala jsem, co znamená prožít nekonečno. Je to nekonečno příběhů a pocitů. Bhútán bych ve zkratce popsala jako extázi a lásku, co mi otevřela nový Vesmír.

Rozhovor s kamarádem Passangem, který se před rokem rozhodl stát mnichem:

Jak ses dostal k tomu, že ses stal mnichem?

Když jsem byl malý, chtěl jsem být právníkem, ale pak jsem zjistil, že být mnichem je pro mě lepší varianta. Toužil jsem po tom dlouho, ale rodiče mě v tom nepodporovali. Teď už jim to nevadí a jsou rádi.

Co si myslíš o naší západní kultuře a náboženství?

Nic moc o Evropě nevím, nikdy jsem tam nebyl, ale myslím, že je hodně uspěchaná, a to kvůli penězům. Co se týče náboženství, myslím, že je to jedno, všechna mají tu samou podstatu, a to je důležité. To ostatní jsou už jen drobnosti.

Jaké jsou tvé sny?

Chtěl bych být dobrý fotbalista, každý den trénuji s ostatními mnichy v dzongu (pozn. pevnost, rozsáhlejší chrám). Můj nejoblíbenější tým je Manchester United. Rád bych se taky jednou podíval do Evropy na dobrý zápas. Třeba do Anglie, Německa nebo Španělska.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Vstávám okolo páté ráno, následuje hodina a půl modliteb, pak máme snídani, do oběda se pak učíme o Buddhismu, po obědě pokračujeme v osvojování dharmy, učení Buddhy. Pak mám čas třeba na fotbal nebo na setkání s přáteli. Následují večerní modlitby a večeře. Poté se ještě chvíli učím. Než usnu, koukám se většinou na nějaké filmy nebo chatuji s kamarády. Je nás ale v pokoji 6 mnichů, trochu se navzájem rušíme.

Jak na tebe pohlíží společnost?

Mají ke mně respekt, když jsem v dzongu. Ale jakmile vyjdu ven, je to jedno a jsem jako kdokoliv jiný.

Čeho chceš jako mnich dosáhnout?

Rád bych se zdokonalil v meditaci a znalosti Buddhova učení, abych ho mohl předávat mladším.

V Bhútánu to máte s věkem trochu komplikované, že? Můžeš mi popsat svůj věk?

My máme dva věky, jeden bhútánský, určený podle zvěrokruhu, a jeden evropský, oficiální. V Bhútánu také platí, že když se narodí dítě, automaticky je jeden rok staré s příchodem nového kalendářního roku. Například pokud se člověk narodí 31. 12. 2016, 1. 1. 2017 už má jeden rok. Podle bhútánského uvažování je mi 27 let, podle evropského 25.

Chcete se dozvědět více o tom jaké to v Bhútánu je? Můžete sledovat co se děje na našem webu http://www.obhutanu.cz 

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Přejít nahoru